Výzkum na Šumavě
Úvod
Mnoho výzkumných projektů, které firma IDS řešila v minulosti či se na nich podílí i v současnosti, bylo zaměřeno na objasnění procesů, které utvářejí vzhled šumavské krajiny. Vyskytla se potřeba soustředit a uspořádat různé materiály, které popisují tyto procesy. Především se jedná o výstupy projektů z posledních let
Participativní management chráněných oblastí - klíč k minimalizaci konfliktů mezi ochranou biodiversity a socioekonomickým rozvojem místních komunit (VaV/610/03/03)
Management biodiversity v Krkonoších a na Šumavě (NPV II 2B06012 - BiodivKrŠu)
Limitující faktory a omezení biologického zotavování z acidifikace: Jaká je budoucnost horských ekosystémů Šumavy? (GACR 206/07/1200)
V rámci sekce Mapy přírodních podmínek horských a podhorských lesních oblastí je možno nalézt základní geografickou charakteristiku celého území Šumavy.
Protože se vynořuje čím dál více diskusí okolo ochrany šumavské přírody a uplatňovaného managementu, měly by tyto stránky sloužit rovněž jako diskusní fórum k tomuto tématu.
Pohoří Šumavy zahrnuje poměrně velký region, který je značně heterogenní z hlediska přírodních podmínek a vlastností jednotlivých ekosystémů. Lesní společenstva tvoří pouze část vegetačního krytu celého území.
Vymezení území Šumavy je problematické - existuje řada hranic podle různých geografických členění - geomorfologické, geologické, klimatické, biogeografické, fytogeografické, i vymezení přírodní lesní oblasti Šumavy (13) Podhůří Šumavy a Novohradských hor (12). V žádném případě však nelze oblast Šumavy zužovat na oblast Národního parku Šumava. Tím, jak Národní park vystupuje do popředí, je nepřiměřeně malá pozornost věnována jiným částem Šumavy a hrozí nebezpečí, že ochrana přírody mimo území NP bude opomíjena a dojde k nevratné devastaci tohoto území.
Vegetace lesů Šumavy je silně variabilní a charakter jednotlivých společenstev je dán řadou faktorů, jak edaficko-klimatických, tak historických, daných využitím území (mnoho dnes lesních ploch bylo v minulosti využíváno jako zemědělská půda - louky, pastviny a orná půda) i vlastním managementem lesů, který reagoval na různé významné události ve vývoji lesních porostů. Do popředí vystupuje v tomto smyslu větrná a kůrovcová kalamita v 19. století, která zapříčinila vznik relativně stejnověkých a druhově chudých, smrkových porostů na velké části území. Ani tato kalamita však nezasáhla území s původními lesy. Ty již byly řadu století využívány jako zdroj palivového a stavebního dřeva, jako surovina pro potaš používanou v místním sklářském průmyslu. Zvláště druhá polovina 20, století znamenala oslabení odolnosti lesních porostů a snížení stability lesních ekosystémů vzhledem k procesům acidifikace, které se nejzřetelněji projevily na jedněch z nejcitlivějších ekosystémů, které v území nacházíme - na glaciálních jezerech. Existují dva nejaktuálnější faktory ovlivňující vývoj lesů nejen na Šumavě, ale i v mnohem širším území. Jedná se o (1) klimatické změny a (2) nepřirozené zastoupení jednotlivých druhů dřevin.
Bez ohledu na příčinu klimatických změn (výkyvů), je potřeba jednoznačně konstatovat, že v posledních letech byla průměrná roční i měsíční teplota většinou nadprůměrně vysoká, v první polovině vegetační sezony byl měřen podprůměrný úhrn srážek (Matějka, 2008a).
Zde presentované výsledky vycházejí z výzkumu, který pracoviště IDS ve spolupráci s dalšími subjekty a osobami provádělo dlouhodobě na Šumavě. Jednalo se především o projekty
Lesy Šumavy a jejich management
Šumava je jednou z nejvýznamnějších oblastí České republiky, kde se přirozeně vyskytují horské smrkové lesní ekosystémy, tedy porosty, které bývají v rámci lesnické typologie řazeny do 7. a 8. lesního vegetačního stupně. Význam této skutečnosti je jasně patrný z následujícího obrazu ukazujícího rozšíření 7. až 9. vegetačního stupně v ČR.
Vyznačeny jsou hranice přírodních lesních oblastí ČR. 7. až 9. lvs se vyskytuje v oblastech 1 - Krušné hory, 3 - Karlovarská vrchovina, 4 - Doupovské hory, 7 - Brdská vrchovina, 13 - Šumava, 14 - Novohradské hory, 16 - Českomoravská vrchovina, 19 - Lužická pískovcová vrchovina, 21 - Jizerské hory a Ještěd, 22 - Krkonoše, 25 - Orlické hory, 27 - Hrubý Jeseník a 40 - Moravskoslezské Beskydy.
Dále Vacek a Krejčí publikovali dosti komplexní text o stavu a podmínkách lesů Šumavy (Vacek, Krejčí et al., 2008), zabývající se lesy též většinou z pohledu lesnických odborníků, sestavený jako kompilace prací různých autorů, přičemž některé z těchto dílčích textů byly modifikovány bez vědomí původních autorů či v rozporu s jejich požadavky a v kontextu knihy vyznívají odlišně od původního záměru autorů - proto je doporučováno při využití informací použít originální texty (Matějka, 2008b; Svoboda, Pouska, 2009). Navíc byly mezi autory některých kapitol zařazeny osoby, které se nepodílely na zpracování textu. Vzhledem k významu této publikace byl vypracován i její kritický rozbor, nicméně všechny následující poznámky platí i pro zmíněnou knihu. Bohužel většina kritizovaných skutečností je zopakována i ve druhém vydání knihy (Vacek, Krejčí et al., 2009).
Pohled na dynamiku lesů Šumavy byl koncisně popsán v dvoudílném článku
Problematika ochrany biodiversity je svázána s poznáním dynamiky horských lesů, jak bylo zdůrazněno v rámci presentace Jak reaguje biodiversita Šumavy na různý management v horských lesích. Tam bylo poukázáno mimo jiné i na skutečnost, že dynamika klimaxových smrčin střední Evropy dosud nebyla uspokojivě popsána a pojmenována. Jedná se totiž o typ dynamiky ekosystému, který se odlišuje od dynamiky smíšených lesů (ta bývá popsána za pomoci modelu takzvaného malého vývojového cyklu lesa nebo též jako gap-dynamics model) a je mnohem podobnější dynamice boreálních jehličnatých lesů.
Autoregulační procesy a lesy Šumavy
Vacek, Krejčí et al. (2008, 2009) často mluví o lesním ekosystému (ne-)schopném autoregulace, což navozuje chybné představy, že snad existují na Šumavě lesní ekosystémy, které nejsou schopné autoregulace. Ze své podstaty totiž každý ekosystém schopen autoregulace je, protože autoregulace je základním atributem ekosystému jako takového. Autoregulační procesy jsou přítomné v jakémkoli ekosystému, v kulturním lese, v akátinách, dokonce i v ruderálních nebo segetálních společenstvech. Bez autoregulačních procesů by nebyla myslitelná sukcese, krátkodobá i dlouhodobá dynamika jakéhokoli ekosystému. To však nevylučuje, že nemohou existovat lesní ekosystémy, jejichž autoregulační procesy nedokáží zaručit trvalou existenci stromového patra. Pro jehličnaté lesy je známo, že je přirozeným stavem rozpad stromového patra na menším až velmi velkém území. V této souvislosti je potřebné upozornit na Prohlášení České botanické společnosti k biologickým a ekologickým aspektům hospodaření v českých lesích z 8. ledna 2009. Tam se píše například Velkoplošné rozpady lesních porostů po vnějším narušení (disturbanci) způsobeném nejčastěji větrem, ohněm nebo přemnožením hmyzu jsou přirozenou součástí vývoje lesních ekosystémů. Přesně to se vztahuje na současné lesy Šumavy i s vědomím toho, že zdaleka ne všechny tamní lesy mají strukturu blízkou přirozené.
Pokud přistoupíme na to, že lesníci mluví o absenci či neúplném fungování autoregulačních procesů v tom smyslu, že autoregulační procesy nejsou v daném ekosystémy schopny zajistit trvalou existenci stromového patra, poté je důležité položit otázku jaké procesy a čím byly naručeny. Dále je důležité upozornit na skutečnost, že podle presentovaných výsledků nebyla sledována míra narušení procesů, ale pozorovány byly pouze určité manifestace výsledku těchto narušených procesů.
Problematika instroskeletové eroze
Introskeletová eroze je jev, který jistě existuje, v podmínkách Šumavy (a snad i celé ČR) však nebyl exaktně změřen, pouze byly odhadnuty plochy, které mohou být potenciálně ohroženy, a to na základě expertního, tedy značně subjektivního ohodnocení lesních typů či souborů lesních typů. Tímto způsobem byly vytvořeny všechny mapy ohroženosti introskeletovou erozí mezi mapami jednotlivých přírodních lesních oblastí. Na Šumavě i v jejím předhůří existuje řada plošně omezených území, kde se vyskytují suťové půdy, které jsou porostlé lesem (typický příklad TVP P19 na svahu Plechého) nebo je na nich vytvořeno bezlesí (příklad tzv. Kamenného moře v blízkosti Plešného jezera). Pokud na takové ploše dojde k rozpadu stromového patra, může dojít ke zvýšení introskeletové eroze a k dlouhodobé blokaci přirozené sukcese směrem k další generaci lesního porostu. Plochy sutí jsou však z hlediska biodiversity dalším typem přirozeného ekosystému v krajině a zvyšují biodiversitu krajiny, jsou biotopem pro výskyt mnoha vzácných a ohrožených druhů. Jakýkoli zásah vedoucí k zalesnění takových ploch je z hlediska ochrany přírody škodlivý. Lze tedy konstatovat, že introskeletová eroze je přirozený proces, který se v některých fázích vývoje lesa za specifických podmínek prostředí uplatňuje ve zvýšené míře a vede ke zvýšení biodiversity území. Na existenci tohoto jevu je vázán specifický typ primárního bezlesí (Vondrák, Prach, 2006). Na introskeletovou erozi je potřeba nahlížet jako na jeden z pedogenetických procesů, jakými jsou i ilimerizace a podzolizace, při nichž též dochází k přesunu některých součástí půdní hmoty v profilu.
Technické prostředky pro zamezení introskeletové eroze (utěsnění sutí, jejich zavážení zeminou aj.) a zajištění umělého zalesnění sutí jsou snad přípustné v hospodářských lesích, v jakýchkoli místech zájmu ochrany přírody, tedy především na celé ploše národních parků, chráněných krajinných oblastí, v územích NATURA 2000 a v maloplošných chráněných územích jsou zásadně nepřijatelné.
Na základě aktualizované typologické mapy z roku 2007 lze podle původní metodiky provést odhad ohroženosti ploch introskeletovou erozí na území NP Šumava v následujícím rozsahu
| stupeň ohroženosti | plocha (ha) | podíl (%) |
| bez ohrožení | 49803.7 | 89.66 |
| vysoký | 417.0 | 0.75 |
| střední | 2650.4 | 4.77 |
| nízký | 2674.2 | 4.81 |
| lesy celkem | 55545.3 | 100 |
Extrémní a velmi vysoký stupeň ohroženosti introskeletovou erozí není podle metodiky na území NP Šumava vůbec indikován a vysoký stupeň je indikován pouze na ploše menší nežli 1% plochy lesů. Přitom v ploše nějakým stupněm introskeletové eroze ohrožených lesů jsou započteny takové plochy, jakými jsou například kary šumavských jezer, tedy i plochy, které jsou považovány alespoň z části za primární bezlesí. V případě, že tyto plochy budou mít v budoucnu částečně charakter bezlesí, nebude poškozena biodiversita oblasti, ale právě naopak.
Jaké je přirozené zastoupení smrku na Šumavě?
Přestože na Šumavě v současnosti vidíme příliš vysoké zastoupení smrku (Picea abies) v lesích, otázkou je, jaké je "přirozené" zastoupení této dřeviny v území. Pokud vezmeme v úvahu charakter Picea abies jako druhu snadno se zmlazujícího a rychle rostoucího, který se snadno účastní sekundární sukcese, můžeme předpokládat, že v podmínkách Šumavy, která je horským předělem táhnoucím se od severozápadu k jihovýchodu napříč převažujícímu směru větrů vanoucích z oblasti horního Dunaje, pravidelně dochází k výskytu epizod s extrémní ničivou silou větru, který tak pravidelně může narušovat lesy nejen na šumavském vrcholové plató, ale i na svazích Šumavy směřujících do České kotliny. To naznačuje jak průměrná roční rychlost větru vyšší než 6 m.s-1 v některých vrcholových částech Šumavy, tak převažující směr větru od jihozápadu (kolmo na osu pohoří) na stanici Churáňov (Tolasz et al. 2007).
Po větrných epizodách mohlo i v minulosti docházet k přemnožení podkorního hmyzu a k rozvratu velké části smrkových porostů, což by mohlo být příčinou dalšího přirozeného nárůstu zastoupení smrku. Těchto cyklů se na Šumavě (nebo v některých jejích částech) mohlo v minulosti odehrát několik. V současnosti známe pouze přibližně jeden a půl takového cyklu.
Vzhledem k tomu, že smrk je běžně pěstovanou a uměle vysazovanou dřevinou, lze jen velmi omezeně studovat a modelovat jeho přirozené zastoupení v lesích. Proto šetření s cílem zjištění přirozeného zastoupení jednotlivých druhů dřevin se často soustředí právě na jiné druhy tak, jak to provedla například Černíková (2012). Zastoupení smrku lze pak odhadnout jako dopočet zastoupení všech modelovaných dřevin do 100 %.
Odhad zastoupení Picea abies v lesních porostech přírodní lesní oblasti Šumava na základě typologické mapy (stav mapování konec 2007). Zobrazeny jsou též hranice NP Šumava a vrstevnice 1150 m n.m. Tento obraz bude zřejmě ještě potřeba dále modifikovat vzhledem k určitým chybnám při vymezení lesních vegetačních stupňů a s přihlédnutím na výše uvedené skutečnosti.
Kůrovcová kalamita a stav porostů
Na Šumavě jsme svědky tak intensivní gradace lýkožrouta smrkového (Ips typographus), že existenčně je ohroženo velké množství smrkových lesních porostů (pozor - nikoli lesních ekosystémů), často i v nižších věkových kategoriích. Proč však zde existují takové porosty, které tuto gradaci umožňují? Důležité je věnovat pozornost stavu celých ekosystémů, nejen jejich stromovému patru. Řada procesů je vázána na půdu a je tedy potřebné sledovat i tu. Půdní procesy však nelze odhalit pouhým sledováním jediného půdního profilu na výzkumné ploše.
Gradace lýkožrouta probíhá na Šumavě v určitých vlnách, jejichž spouštěcí mechanismus je nutno hledat hlavně v klimatických podmínkách a ve výskytu bořivých větrů. První výrazná vlna v posledních desetiletích byla patrná v polovině 90. let 20. století, přičemž její vrchol byl zaznamenán v roce 1996 a to především v oblasti Modravska. Odumírání lesních porostů v průběhu této vlny bylo popsáno na základě analýz výsledků monitoringu sítě ploch (Matějka, 1999). Druhá vlna nastoupila po klimaticky extrémním roce 2003 a byla posílena rozvratem některých porostů vichřicí na začátku roku 2007.
Bylo dokázáno, že v první polovině masové gradace lýkožrouta jsou v odlišné míře napadány stromy, které vykazovaly odlišnou kondici v období o řadu let dříve (Matějka, 2008d).
Po rozpadu mateřského porostu v důsledku gradace lýkožrouta většinou samovolně nedochází k příliš výrazným změnám druhové struktury bylinného patra pokud není provedena těžba a odklizení dřevní hmoty. V těchto případech je i přirozená obnova většinou dostatečná, na některých místech je možno přikročit k doplnění obnovou umělou, která by však měla být prováděna v minimálním rozsahu tak, aby později nevznikl věkově stejnorodý porost - proto není potřeba se bát ponechat mezi skupinkami s obnovou i větší prostor dosud bez obnovy. Jak ukazují TVP M5 a M6, k výraznějším změnám ve struktuře bylinného patra se zvýšenou dominancí trav a s minimální přirozenou obnovou dochází na plochách, kde byl proveden zásah s odstraněním dřevní hmoty.
V návaznosti na získané poznatky o dynamice horských lesů Šumavy a vzhledem ke znalosti dynamiky lýkožrouta byly navrženy principy managementu tak, aby nebyl poškozen předmět ochrany přírody a současně byl omezen vliv aplikované bezzásahovosti na okolí národního parku (případně CHKO Šumava) - viz Turčáni (2011).
Ve jménu omezování gradace lýkožrouta smrkového jsou často navrhována nebo i realizována opatření, která vedou k poškozování předmětu ochrany v území národního parku a současně nemohou mít ani deklarovaný efekt na omezení výskytu lýkožrouta v okolí. Takovým příkladem je oblast Ptačího poroka na Modravsku, která tvoří enklávu uprostřed bezzásahového území. V červenci 2011 zde vedení Správy NP Šumava začalo realizovat asanační zásahy spočívající v rozsáhlém kácení a odkorňování smrku. Blíže v Posouzení aktuální situace v oblasti Ptačího potoka v NP Šumava.
V zásadě existují dva možné přístupy ke smrkovým lesům na stanovištích s potenciálně dominantním výskytem smrku ve stromovém patře - jedná se o aktivní a pasivní management, které lze srovnat na základě různých kriteríí.
Opakované disturbance smrkových porostů
Po větrných epizodách mohlo i v minulosti docházet k přemnožení podkorního hmyzu a k rozvratu velké části smrkových porostů, což by mohlo být příčinou dalšího přirozeného nárůstu zastoupení smrku nejen v 7. LVS, ale i v některých částech 6., případně 5. LVS. Smrk se zde po rozpadu stromového patra nejen zmlazuje rychleji nežli buk, ale i rychleji odrůstá, může tedy samovolně zvýšit své zastoupení na úkor buku. O tom, že na Šumavě se disturbance smrkových porostů opakovaly pravidelně, svědčí i záznamy v pylových profilech rašelin. Z rozboru publikací věnujících se pylovým analýzám (např. Svobodová et al., 2001) jednoznačně vyplývá, že v posledních přibližně 3000 letech docházelo na Šumavě k víceméně pravidelnému rozpadu stromového patra smrkových lesů, a to s periodou přibližně 180 let. Možnost zachycení kolísání zastoupení smrku v lesích v rámci detailně provedených pylových analýz byla prokázána v takových pracích, kde byl proveden rozbor vrchní části profilu, pro nějž je znám vývoj v dané oblasti z historických pramenů (např. Novák et al., 2008 v rámci profilu Rybárenská slať na Šumavě). Obdobné kolísání zastoupení smrku však bylo pozorováno v některých pylových profilech i v jiných oblastech ČR, přičemž příkladem může být Českomoravská vrchovina (Rybníčková, 1974: profily CV-2-A, CV-5-A). Periodické kolísání zastoupení smrku je z Evropy známo nejen z klimaxových smrčin, ale i z jiných lesních společenstev, jak ukázal například Schmidt-Vogt (1977) - viz obrázek vlevo (kopie originálního obr. 151, kde je pylová křivka zastoupení Picea abies v oblasti Lüneburgských vřesovišť v severoněmecké nížině. I v tomto případě můžeme odhadnout délku cyklu na přibližně dvě století, tedy obdobně, jako na Šumavě.
V současnosti však známe detailně pouze přibližně jeden a půl takového cyklu. V tomto posledním období však nelze jednoduše odlišit přirozené disturbance a rozpad porostů související s hospodářským využitím lesů.
Existuje mnoho prací týkajících se sukcese a dlouhodobé dynamiky lesních ekosystémů. Procesy, které určují to, jaký druh dřeviny v ekosystému převládne, lze shrnout pod dva mechanismy. Těmi jsou kolonizace a kompetice. Bylo dokázáno, že kompetice je významným faktorem při dlouhodobě nenarušeném vývoji ekosystému, ale kolonizace je tím významnější, k čím výraznějším a častějším dochází disturbancím (Xu, Gertner et Scheller, 2012). Vedle rychlejšího odrůstání smrku v 5. až 7. LVS oproti buku po větrné a/nebo kůrovcové disturbanci může mít vliv na převládnutí smrku v těchto polohách v některých částech Šumavy také jeho vyšší schopnost kolonizace ve srovnání s bukem. Tato jeho kolonizační schopnost je dána výrazně snazším šířením semen smrku (lehká okřídlená semena) oproti buku (výrazně těžká semena).
Dynamika horských smrčin
Na základě srovnání literárních poznatků a výsledků dlouhodobého studia horských smrčin na Šumavě byl formulován nový model dynamiky horských lesů (Kindlmann et al., 2012). Tento model se zásadně odlišuje od takzvaného malého vývojového cyklu lesů, který je známý ze smíšených porostů. Vychází z faktů, že
- Picea abies je druh, který v sukcesi plní jak roli klimaxového druhu, tak roli pionýrské dřeviny.
- Horské smrčiny jsou řídkými porosty, kde je přítomno intenzivní oslunění velké části půdního povrchu.
- Lýkožrout smrkový působí jako klíčový druh dynamiky horských smrčin.
- Disturbance horských smrčin probíhá opakovaně, velkoplošně a synchronně.
Výše uvedená fakta se potvrdila při výzkumu lesních ekosystémů v oblasti Plechého, Trojmezí a Čertova jezera (Matějka, 2018a, b, c; viz Výzkum v povodí jezer Šumavy), na Modravsku a byla potvrzena i v jiných pohořích ČR (viz Smrk (Picea abies) a horské lesy ČR).
Poznámky k managementu lesů v NP Šumava
Prvořadým principem v managementu lesních ekosystémů musí být zásada nezasahování do přirozených procesů. Za určitých podmínek lze přistoupit k porušení tohoto principu a aplikovat odůvodněné zásahy a to pouze ve zdůvodněném rozsahu a na specifikovaném území. Potřebné je předem stanovit kriteria odůvodnění zásahů (managementových opatření).
Zajištění dostatečného množství mrtvého dřeva v lesních ekosystémech je opatřením nutným pro udržení či zvýšení biodiversity všech skupin organismů vázaných na rozkládající se dřevo. Podmínkou je zajištění druhové rozmanitosti původu tohoto dřeva a zajištění presence mrtvého dřeva v různých stupních jeho rozkladu. Nutné je zajistit přítomnost dřeva větších dimenzí, které přijde do kontaktu s půdou v okamžiku, kdy bude na jeho povrchu kůra.
Na každý druh dřeviny jsou vázány různé organismy. Proto je potřebné zajistit přítomnost všech druhů dřevin ve všech lesních typech podle jejich přirozeného složení. V případě, že některé dřeviny jsou z velké plochy lesa vyloučeny a mají sníženou rychlost šíření (Fagus sylvatica) nebo je velkoplošně minimální zdroj jejich diaspor (Abies alba), případně v rozsáhlém území úplně chybí (Taxus baccata), lze v omezené míře přistoupit k jejich reintrodukci do vybraných porostních skupin.
Po rozpadu stromového patra je potřebné v lesním ekosystému vyloučit či minimalizovat zásahy. V případě smrkových porostů 8. a 7. lesního vegetačního stupně se ukazuje, že za podmínky nezasahování se pouze málo mění druhová struktura bylinného patra a nedochází k rozvoji typické pasekové vegetace. Prosadby vhodnými dřevinami lze odůvodnit pouze tehdy, když na kompaktním území (odhadováno je minimálně 5 ha) není přítomna obnova ani ve formě rozptýlení řídké individuální obnovy, ani jako obnova v malém počtu hloučků). Není požadována celoplošná obnova.
Plochy, kde je indikována ohroženost introskeletovou erozí musí být označeny jako bezzásahové. Na nich musí být především vyloučeno použití jakékoli mechanizace, nesmí zde být prováděna těžba i v případě rozpadu stromového patra v důsledku gradace hmyzu, protože tyto činnosti by mohly porušit bylinnou etáž v ekosystému a tím by mohlo dojít k urychlení eroze. Na druhou stranu není přípustné tyto plochy uměle zalesňovat, protože tak by došlo ke zničení ploch s charakterem primárního bezlesí, významných z hlediska uchování biodiversity území. Vyloučeny musí být veškeré snahy o technické řešení na takových plochách, zvláště manipulace se zeminou (zavážení sutí zeminou z jiných stanovišť a jiné).
Management, který vede k odstranění mrtvého dřeva ležících stromů, zvyšuje ohroženost vývoje nové generace stromů tím, že porosty zpřístupní pro vysokou zvěř. I z pohledu ochrany lesa před škodami zvěří je vhodné ponechání mrtvého dřeva na místě.
Management musí být modifikován na základě výsledků výzkumu a soustavného monitoringu. Mimo klasického monitoringu populací významných druhů a monitoringu zdravotního stavu porostů je potřebné upozornit na potřebu monitoringu procesů na všech třech úrovních , jimiž jsou krajina, ekosystém a populace. Monitoring procesů na úrovni ekosystému má jako prioritní složku sledování chemických procesů. Jedná se nejen o dynamiku jednotlivých chemických elementů, ale též různých organických látek - například humusových látek v půdě, produktů rozkladu dřeva a jiných.
Zonace ochrany a managementu v NP Šumava
Je potřebné rozlišovat zonaci podle zákona 114/92 Sb., kde v §17 Členění území národních parků je uvedeno: Metody a způsoby ochrany národních parků jsou odstupňovány na základě členění území národních parků zpravidla do tří zón ochrany přírody vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. Nejpřísnější režim ochrany se stanoví pro první zónu. Bližší charakteristiku a režim zón upravuje obecně závazný právní předpis, kterým se národní park vyhlašuje. Zonace podle IUCN, která rozlišuje jádrovou oblast (core zone, A), nárazníkovou oblast (buffer zone, B) a přechodnou oblast (transitional zone, C) je odlišným typem členění, které by mělo být rovněž uplatňováno v NP Šumava a při současném oficiálním členění zón podle zákona 114/92 Sb. tomuto neodpovídá, což by se mělo změnit na základě vyhlášení zonace nové. Jádrová oblast musí být stanovena jako bezzásahové území, souvislé nebo členěné na několik málo segmentů, každý segment musí být maximálně kompaktní, to znamená, že musí vykazovat minimalizovaný poměr mezi délkou jeho hranice a plochou. V současnosti je navrhováno, že jádrová oblast bude mít rozsah 39 % plochy NP Šumava, s čímž lze souhlasit (Křenová, Hruška 2011).
Shrnutí poznatků
Prováděný ekosystémový výzkum na Šumavě vyústil v návrhy postupů pro ochranu přírody. Všechny tyto poznatky jsou shrnuty v knize Kindlmann et al. (2012). Později bylo připraveno samostatné číslo (2013/5) časopisu Živa. Tam lze nalézt následující články:
Čada V., Brůna J., Svoboda M., Wild J. (2013): Dynamika horských smrčin na Šumavě. - Živa, LXI(5): 213-216.
Jonášová M.E. (2013): Přírodní disturbance - klíčový faktor obnovy horských smrčin. - Živa, LXI(5): 216-219.
Bufková I. (2013): Šumavská rašeliniště a jejich ochrana. - Živa, LXI(5): 220-222.
Hruška J. et al. (2013): 30 let výzkumu šumavských jezer. Regenerace z okyselení a vliv gradace lýkožrouta. - Živa, LXI(5): 224-229.
Doležal P. (2013): Jak se žije v lese (smrkovém) - kapitoly ze života lýkožrouta smrkového. - Živa, LXI(5): 229-230.
Šustr P. (2013): Na stopě velkým savcům Šumavy - telemetrický projekt monitorující život kopytníků a šelem. - Živa, LXI(5): 234-237.
Fanta J. (2013): CHKO Šumava po 50 a národní park po více než 20 letech - pohled z odstupu. - Živa, LXI(5): LXXXIX-XCII.
Křenová Z. (2013): Jsou výzkum a přeshraniční spolupráce nadějí, nebo nechtěným břemenem NP Šumava? - Živa, LXI(5): XCII-XCV.
Hruška J. a Stínová vědecká rada NP Šumava (2013): Ohlédnutí za zákonem o národním parku Šumava. - Živa, LXI(5): C-CI.
Prach K. (2013): Dvě desetiletí sporů o Šumavu. - Živa, LXI(5): CII.
Literatura
Mimo výše citované práce se jedná o publikace, které se snaží o popis lesních ekosystémů Šumavy především z hlediska struktury a dynamiky vegetace, ale i dalších významných složek horského lesního ekosystému. Pozornost je věnována mrtvému dřevu a jeho rozkladu, složení mykocenóz, společenstev půdních pancířníků a epigeických brouků. Celá řada studií byla prováděna na plochách ve výškovém gradientu na východním svahu Plechého. Další řada materiálů byla shromážděna například v rámci řešení projektu Management biodiversity v Krkonoších a na Šumavě (2006-2011) nebo v průběhu výzkumu povodí šumavských jezer.
Kindlmann P., Matějka K., Doležal P. (2012): Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody. [Forests of the Šumava Mts., bark beetle, and nature conservation] - Karolinum, Praha, 326p.
Matějka K. (2010b): Vývoj vegetace na TVP Šumava - popis strukturálních parametrů na jednotlivých trvalých výzkumných plochách a vývoj poškození (defoliace) stromového patra do roku 2010.
Stránka je optimalizována pro MS Internet Explorer.
Novák M., Břízová E., Adamová M., Erbanová L., Bottrell S.H. (2008): Accumulation of organic carbon over the past 150 years in five freshwater peatlands in western and central Europe. - Science of the Total Environment, 390: 425-436.
Rybníčková E. (1974): Die Entwicklung der Vegetation und Flora im südlichen Teil der Böhmisch-Mährischen Höhe während des Spätglazials und Holozäns. Vegetace ČSSR, Ser. A, Vol. 7. Academia, Praha.
Schmidt-Vogt,H. (1977): Die Fichte. Ein Handbuch in zwei Bänden. Band I. Taxonomie, Verbreitung, Morphologie, Ökologie, Waldgesellschaften. - Verlag Paul Parey, Hamburg et Berlin, 647 p.
Svoboda,M., Kopáček,J., Matějka,K., Podrázský,V., Sládková,L. (2006): Carbon pools in mountain Norway spruce ecosystem in the Bohemian Forest (Czech Republic). -
Lesnícky časopis-Forestry Journal, 52: 79-87.
Svoboda,M., Matějka,K., Kopáček,J. (2006a): Biomass and element pools of herb layer in the catchments of the Čertovo and Plešné Lakes in Šumava Mts. - preliminary results. In: Jurásek,A., Novák,J., Slodičák,M. [Eds.], pp. 505-513.
Svoboda,M., Matějka,K., Kopáček,J., Žaloudík,J. (2006a): Tree biomass of Norway spruce forest in the Plešné Lake catchment, the Bohemian Forest - preliminary results. In: Jurásek,A., Novák,J., Slodičák,M. [Eds.], pp. 515-523.
Svoboda,M., Matějka,K., Kopáček,J., Žaloudík,J. (2006b): Estimation of tree biomass of Norway spruce forest in the Plešné Lake catchment, the Bohemian Forest. -
Biologia, Bratislava, 61(Suppl. 20): S523-S532.
Svobodová H., Reille M., Goeury C. (2001): Past vegetation dynamics of Vltavský luh, upper Vltava river valley in the Šumava mountains, Czech Republic. - Vegetation History and Archaeobotany, 10: 185-199.
Tolasz R. et al. (2007): Atlas podnebí Česka. Climate atlas of Czechia. - ČHMÚ, Praha & Univerzita Palackého, Olomouc, 256 p.
Vacek S., Krejčí F., Matějka K., Podrázský V., Remeš J., Ulbrichová I., Zatloukal V., Svoboda M., Simon J., Minx T., Jankovský L., Turčáni M., Lepšová A., Starý J., Viewegh J., Bednařík J., Malík K., Bílek L., Štícha V., Semelová V., Vokoun J., Mikeska M., Prausová R., Poustka V., Ešnerová J., Mánek J., Kučera A., Vojtěch O., Jakuš R., Kozel J., Malík V., Vojtíšek R., Baláš M. (2008): Lesní ekosystémy v Národním parku Šumava. - Lesnická Práce, Kostelec nad Černými Lesy, 512 p.
Vacek S., Krejčí F., Matějka K., Podrázský V., Remeš J., Ulbrichová I., Zatloukal V., Simon J., Minx T., Jankovský L., Turčáni M., Lepšová A., Starý J., Viewegh J., Bednařík J., Malík K., Bílek L., Štícha V., Semelová V., Vokoun J., Mikeska M., Prausová R., Ešnerová J., Mánek J., Kučera A., Vojtěch O., Jakuš R., Kozel J., Malík V., Vojtíšek R., Baláš M. (2009): Lesní ekosystémy v Národním parku Šumava. Druhé, aktualizované vydání. - Lesnická Práce, Kostelec nad Černými Lesy, 512 p.
Vacek S., Podrázský V. (2008): Stav, vývoj a management lesních ekosystémů v průběhu existence Národního Parku Šumava. - Lesnická Práce, kostelec nad Černými Lesy, 97 p.
Vacek,S., Podrázský,V., Matějka,K. (2005): Vývoj zdravotního stavu lesních porostů a jeho predikce na výzkumných plochách na Šumavě. In: P. Neuhöferová, Ed., Sledování dynamiky obnovy lesa v oblasti postižené kůrovcem v Národním parku Šumava. - Česká zemědělská univerzita, Praha, pp. 87-106.
Vondrák J., Prach K. (2006): Occurrence of heliophilous species on isolated rocky outcrops in a forested landscape: relict species or recent arrivals? - Preslia 78: 115-121.
Xu C., Gertner G.Z., Scheller R.M. (2012): Importance of colonization and competition in forest landscape response to global climatic change. - Climatic Change, 110: 53-83.
Zpět na hlavní stránku IDS
© Karel Matějka - IDS (2009-2018)