Viz též Presentace k tomuto dokumentu

 

Pojem biodiversita se v odborné literatuře začal pravidelně vyskytovat relativně pozdě a to až v závěru 80. let 20. století (například Wilson 1987, Bridgewater 1988, Kasten 1988, Mcgourty 1989). Vlastní pojem však nebyl nikdy důkladně definovaný. Proto lze za biodiversitu pokládat nejrůznější parametry a lze ji "měřit" různými parametry. Z tohoto důvodu je lepší používat termín diversita ve vztahu k systému, který chceme charakterizovat. Teorie diversity je již značně propracována a lze ji kvantifikovat, k čemuž byla vyvinuta řada indexů (Magurran 2004). Příklad nevhodného zacházení s pojmem biodiversity uvádí Matějka (2011) v souvislosti se změnou druhové diversity společenstev s nadmořskou výškou.

Je potřeba rozlišovat diversitu minimálně na třech až čtyřech základních úrovních, jak uvádí tabulka 1. Pohybujeme-li se mezi těmito úrovněmi od nejrozsáhlejších území (od biomů, kontinentů nebo jiných rozsáhlých území), přes krajinný segment (zkráceně krajinu) až po ekosystém či společenstvo (reprezentované často určitou výzkumnou plochou), můžeme sledovat variabilitu různých stavebních kamenů těchto jednotek. V rámci nejvyšší hierarchické úrovně se můžeme zajímat například o variabilitu krajinných typů v rámci celé Evropy, můžeme popisovat variabilitu přirozených lesních společenstev Evropy, můžeme se zajímat o druhovou bohatost ptáků na tomto kontinentu, nebo můžeme popisovat genetickou variabilitu smrku ztepilého v různých částech Evropy. Obdobně můžeme pracovat na dalších, nižších hierarchických úrovních (Kindlmann et al. 2012). Potřebné je upozornit na vztah diversity a struktury systémů, jejichž diversita má být popisována (Matějka 2015).

 

 

V rámci ochrany přírody má klíčovou roli diversita druhová a to na úrovni ekosystému (společenstva) a krajinného segmentu. Vzhledem k tomu, že celková druhová diversita má minimálně dvě složky, druhovou bohatost a druhovou vyrovnanost, lze předpokládat, že by měly být zohledňovány obě tyto složky, což se však v rámci ochrany přírody běžně neděje a druhová diversita je redukována na pouhou druhovou bohatost. Proto jak většina inventarizačních průzkumů, tak plánů péče o chráněná území uvádí pouhé seznamy vyskytujících se druhů. Kvantifikovány bývají případně pouze výskyty druhů, které jsou klíčové z hlediska ochrany přírody.

Postupy ochrany přírody pro konkrétní chráněné území mají být specifikovány v takzvaném plánu péče, který je zpravidla vytvářen na období deseti let. První důkladný popis obsahu a metodiky přípravy plánů péče byly publikovány v knihách Petříček (1999) a Míchal et Petříček (1999). Následně se základní ustanovení dostala do legislativních norem, speciálně do vyhlášky č. 60/2008 Sb. a následně do vyhlášky č. 64/2011 Sb. o plánech péče, podkladech k vyhlašování, evidenci a označování chráněných území.

Co musí plán péče obsahovat určuje aktuálně poslední jmenovaná vyhláška:

1. základní údaje o zvláště chráněném území (CHÚ) a jeho ochranném pásmu (OP);
2. charakteristiku CHÚ a jeho OP zaměřenou na jeho přírodní poměry;
3. popis ekosystémů nebo jejich složek tvořících předmět ochrany a jejich hodnocení z hlediska cílů ochrany CHÚ a jeho OP: V rámci tohoto bodu by měla být popsána (bio)diversita na různých úrovních, přičemž zde platí to, co bylo řečeno výše.
4. výčet a popis známých činitelů ohrožujících předmět ochrany CHÚ;
5. zhodnocení dosavadní péče o předmět ochrany;
6. zásady péče o ekosystémy a jejich složky tvořící předmět ochrany CHÚ, včetně řešení střetů plynoucích z odlišných nároků jednotlivých složek ekosystémů na potřebnou péči z hlediska priorit a cílů ochrany CHÚ: Z hlediska péče o lesy se nejčastěji navrhují postupy jako změna druhové skladby, odstranění nevhodných dřevin, převod na výběrné lesy a ponechání samovolnému vývoji.
7. vymezení ploch s odlišnými způsoby péče o ekosystémy a jejich složky vycházející z cílů ochrany CHÚ: Dílčí plochy musí respektovat nejen členění území podle typu využití země (což je kategorie krajinné ekologie; Farina 2006, Lipský et al. 1999), ale též pozemkové členění a především diversitu přírodních poměrů.
8. zásady využívání CHÚ a jeho OP, pokud je nebo by mohlo být CHÚ nebo jeho OP k těmto činnostem využíváno a pokud by přitom hrozilo poškození jeho předmětu ochrany;
9. přehled potřeb zaměření, označení a technického vybavení CHÚ a jeho OP v terénu;
10. přehled potřeb sledování stavu ekosystémů a jejich složek s ohledem na cíle ochrany CHÚ;
11. určení období jejich platnosti.

Základním cílem managementu lesů má tedy být změna druhové, prostorové a věkové struktury lesních porostů tak, aby se přiblížila druhové, prostorové a věkové struktuře lesů "přirozených". Právě s pojmem přirozenosti je však velký problém. V geobotanickém mapování rozeznáváme vegetační jednotky rekonstruované (Mikyška 1968) a potenciální přirozené (Tüxen 1956, Bohn et al. 2000, Neuhäuslová et al. 1998).Jako potenciální vegetace jsou konstruovány jednotky českého lesnického typologického systému (Mezera et al. 1956, Průša 2001). Zde však vyvstává několik zásadních otázek:

• Jak objektivně a jednotně vymezit a mapovat typologické jednotky na širším území. Zvláště obtížné je vymezení lesních vegetačních stupňů. Pro tento účel mohou sloužit postupy matematického modelování (Franklin 2009, Matějka 2012).
• Jak se chovají vegetační jednotky v průběhu kratšího či delšího času, a to zvláště ve vztahu k nyní často zmiňované klimatické změně.
• Přirozené druhové složení dřevin v lesích podle vegetačních jednotek neznáme, pouze jej předpokládáme, míra neznalosti je relativně velká. Zvláště lesy v nižších nadmořských výškách byly ve střední Evropě po několik tisíciletí velmi silně ovlivněny až změněny člověkem, takže je mnohdy těžké vůbec uvažovat o tom, co je "přirozený" stav (Chytrý 2012, Dreslerová 2012).
• Nakonec i teorie klimaxu bývá zpochybňována.

Pokud existuje nejistota v určení přirozené druhové skladby dřevin v lesích, není možné s vyšší jistotou určit ani stupeň přirozenosti lesních ekosystémů, který je požadován jako výchozí podklad pro plánování péče o lesy v CHÚ (viz vyhláška 64/2011 Sb.). To, že cílové složení lesů můžeme určit pouze s velkou mírou nepřesnosti, společně s tvrzením, že "přirozený les nelze vytvořit, ten se musí nechat vyrůst", je důvodem k tomu, aby takzvaně bezzásahový režim byl uplatňován v CHÚ v širším měřítku, nežli je tomu v současnosti.

Druhý problém ochrany přírody v lesních ekosystémech spočívá v tom, že většina hospodářských lesů má strukturu vytvářenou tak, aby lesní porost maximálně využíval světelné záření pro tvorbu své produkce dřeva. Proto je v nižších etážích společenstva (v bylinné a mechové etáži) častý nedostatek světla. Aktuální projekt se proto soustředí na to, jakými prostředky zvýšit prostup světla do nižších vrstev lesního společenstva a tím podpořit výskyt světlomilných druhů.

V plánech péče je často opomíjena práce s prvky vyskytujícími se na rozhraní dvou společenstev, tedy s ekotonálními prvky, které bývají označovány v souvislosti s lesy jako lesní okraje.

Za nedostatek v plánech péče lze považovat malou či žádnou pozornost věnovanou uspořádání elementů krajinného krytu v rámci prostoru (krajinného segmentu daného CHÚ). Primárně totiž plánování probíhá v rámci kategorií užití země podle stavu v rámci evidence katastru nemovitostí. Tak nejsou podchytitelné takové procesy, jako je sukcese dřevin v rámci sekundárního bezlesí (vedoucí ke vzrůstu zalesněnosti). Vzhledem k nutnosti zalesnit veškeré holiny do dvou let a nesnižovat zakmenění pod 0,7 (podle zákona 289/1995 Sb., §31), jsou veškeré návrhy v plánu péče na prořeďování porostů či ponechání holiny spontánní sukcesi chápány za postupy jsoucí v rozporu s lesním zákonem. Příkaz nesnižovat zakmenění pod 0,7 je v rozporu s řadou zjištění, kdy z hlediska výskytu ochranářsky významných fenoménů by zápoj měl být právě nižší než 70% (např. Konvička et al. 2008).